Čtení může mít mnoho různých podob

Náš argument zní – je-li žákům zadaná doporučená literatura, pak cílem je seznámit se s autory, s různými literárními žánry, získat povědomí o některých klasických titulech a tímto rozvíjet u žáků a studentů literární gramotnost. Ta je ovšem nezávislá na technice čtení.

Někteří naši klienti s dyslexií mají skutečně veliké potíže přečíst delší texty – jde jim to extrémně pomalu, je to pro ně vyčerpávající a únavné, a tak je to zákonitě nebaví. Budeme-li je nutit přečíst několikasetstránkovou knihu, docílíme dvou věcí: I.  výrazně ponížíme jejich motivaci k seznamování se s literaturou, II. dovedeme je k podvodům,  protože nebude v jejich silách knihu přečíst, takže za užití internetu, pomoci od kamarádů či ve spolupráci s AI jen zpracují záznam o četbě, jak to po nich vyžadují učitelé ve škole. Vzdělávací efekt se v tento okamžik zcela vytrácí.

Co a jak lze tedy číst?

• Zejména u mladších dětí zdůrazňujeme, že je zapotřebí oddělit čtení pro nácvik techniky (tj. přesnost, plynulost a tempo čtení) od čtení za účelem rozvoje literární gramotnosti. První jmenované lze trénovat na jednoduchých textech, často za užití specializovaných pracovních sešitů nebo jednoduchých knih s krátkými texty, jejichž obsah ale nemusí odpovídat zájmům a věku čtenáře. Naopak čtení pro účely porozumění a budování všeobecných znalostí lze realizovat s rodiči – někdy je nutné, aby rodiče dětem i ve vyšším věku četli. To, že knihu takto přečtou společně, je také čtení.

• Nejen u starších klientů se velmi často osvědčují audioknihy. Jejich prostřednictvím „čte“ někdy v autě celá rodina. Pokud klient chodí běhat, jezdí na kole, venčí psa apod., doporučujeme si knihu pustit do sluchátek. Jestli rád maluje či něco tvoří, lze si knihu pustit i při těchto aktivitách. Mnozí z našich klientů vědí, že se jim nejlépe pamatují informace, když je mohou poslouchat – psát si poznámky z výuky je zmar, ale když mohou jen poslouchat výklad učitelů, mnoho se tím naučí. Pro ně jsou audioknihy ideální formou „čtení“.

• Jestliže chceme, aby děti a dospívající četli, je zapotřebí uznat jim jako adekvátní zdroj literatury i komiksy. Některé z nich patří mezi opravdu krásnou literaturu. Mnohé komiksy jsou interpretací a jinou formou zpracování klasických titulů (např. Werneovek). To vše je literatura a musíme ocenit, když děti čtou. Třeba jednou budou číst i delší souvislé texty, ale když jim nebudeme povolovat čtení komiksů v době, kdy je to jediná četba, kterou jsou s to zvládnout samy, je pravděpodobnost dalšího rozvoje zájmu o čtení minimální.

• Pro některé je radost číst odborné a populárně naučné knihy (někdy třeba v kombinaci se společným čtením s rodiči nebo s poslechem audioknih). Výhodou takových knih jsou kratší texty, které lze lépe zpracovat celé. Není nutné si pamatovat mnoho jmen postav a názvy míst, což jsou informace, které čtenáře s dyslexií někdy také dost odrazují od čtení. Někdy si toto zadáváme jako úkol pro nás poradenské pracovníky – nalézt běžně dostupné tituly ze sféry populárně naučné literatury, které mohou děti nadchnout. Bývají to knihy o zvířatech, o vaření, o různých zemích, o sportovcích.

•  Při pohledu na seznam povinných titulů k maturitní zkoušce se pak s klienty bavíme o tom, které z nich byly zdramatizovány, nebo jde přímo o divadelní hry. Číst text divadelní hry je přeci absurdní. Ať si na ni zajdou do divadla, nebo si najdou záznam divadelní hry v archivu televize. I to je rozvoj literární gramotnosti.

Když se přístup ke čtení správně uchopí a využijí se všechny možné výše popsané zdroje, je někdy s podivem, jaké literární znalosti naši klienti mají. Přitom několikasetstránkovou knihu by nikdy nepřečetli.

Opět se potvrzuje, že dyslexie znamená, že se učíme jinak – je na nás poradenských a pedagogických pracovnících, abychom žákům a studentům s dyslexií pomohli najít cestu k takovému učení.